VIVAzin

Kurupira – stolová hora v amazonském pralese

Kurupira - stolová hora
zdroj: toulamese.cz

O tzn. Kurupuri píše A. C. Doyl ve své knize Ztracený svět. Je to záhadný duch lesů, který se pohybuje v blízkosti stolové hory stejného jména nebo přímo v této oblasti. Zajímavé je, že ačkoli Kurupuri je jen smýšlený název hory, autor článku Jaroslav Mareš dokázal objevit její reálnou předlohu v hustém amazonském pralese. Její název nese jméno Kurupira.

Autor se dále rozepisuje

Přestože jsme si najali skupinku indiánů jakožto průvodce a nosiče zavazadel, jakmile jsme se společně dostali ke stolové hoře, razantně odmítají pokračovat v cestě s naší expedicí. Jednoduše říkají, že ke stolové hoře nás dovedli a tím jejich povinnosti končí a vrací se zpět.

Je to na nás

Sir A. C. Doyl psal také o dinosaurech, kteří přežívají na oné stolové hoře, o zvláštních rostlinách a dalších unikátnostech, které zaujmou mysl čtenáře. Ačkoliv jsme přenocovali pod stolovou horou, nic zvláštního se nestalo. Druhý den jsme pokračovali dál. Začal nás ze zvědavosti sledovat levhartí pár. O nic jiného jim nešlo, jelikož lidi tyto šelmy loví jen velice vyjímečně. Každý tygr, levhart či gepard loví jen to, na co je zvyklý, a to jsou nejčastěji gazely, zebry a jiní býložravci.

V druhé polovině osmdesátých let se usadili ve vzdálenějším okolí Kurupiry zlatokopové. Založili tu několik táborů. Silně narušili životní prostředí a otrávili vodní toky rtutí. Samotná stolová hora Kurupira ale zůstala zachována, až tam totiž nikdo nepronikl.

autorem zdrojového článku je Jaroslav Mareš

Hrad Houska a tajemné odpadní potrubí

hrad Houska
zdroj: Wikipedia Commons

Na hradu Houska si loni v létě odskočila jedna z hradních průvodkyň na toaletu a co čert nechtěl, jedna z bankovek, které měla zrovna u sebe, vypadla do záchoda zrovna při splachování. Zkoušela ji vyplavit alespoň do septiku, ale přestože spláchla záchod hektolitry vody, pětitisícovku už nenalezla. Voda tedy musela odtékat ještě jinam než do hlavního septiku.

Badatelé navštívili hrad s profesionální technikou pro průzkum celého odpadního potrubí. Naneštěstí jim to nebylo moc platné, protože ačkoliv některé vedení objevili, vedlo do hlavního septiku, a to které se zdálo, že tam nevede, se jim nepodařilo donalézt kam tedy vlastně vede. Součástí hradu byla také gotická kaple sv. Michala, která je nejstarší částí hradu vůbec.

Filipínští léčitelé – zázrak nebo dobře sehrané divadlo?

zdroj: Wikipedia Commons

Samotné léčení probíhá v těchto fázích:

  • léčitel aktivizuje své ruce a přikládá je k břichu pacienta
  • noří se dovnitř břicha, objevuje se krev
  • vyjímá zhutnělé negativní energie materializované do formy tkáně
  • znovu Vás uzavírá, obvykle se to obejde bez jizev

Je to celé pravdivé nebo nám jen nějací lidé věší bulíky na nos?

Jsou tu zajisté různé skupiny lidí, jako je tomu všude. Našli se léčitelé, u kterých po testu bylo zjištěno, že krev i tkáň pochází z kuřete, u jiných tomu může být jinak. Faktem je, že mnoho lidí se po zákroku filipínských léčitelů zázračně uzdravilo. Jedni to pak přisuzují placebo efektu, jiní síle víry, další věří v jasný zásah Boží, který se odehrál díky léčiteli, který se ve chvíli léčení plně otvírá Duchu Svatému a ten skrze něj pak provede příslušný zákrok, který způsobí zázračné vyléčení pacienta.

Ať je to tak nebo tak pravdou je, že se takto vyléčilo opravdu mnoho lidí, takže není od věci se v případě potřeby svěřit se svým zdravotním problémem filipínskému léčiteli. Stačí si jen dobře vybrat a už jen tím, že se o uzdravení pokoušíte v sobě nastartujete samotnou léčbu, protože samotná léčba začíná vždy naším rozhodnutím se uzdravit.

Yetti – zvláštní tvor pozorován nejčastěji v USA a Kanadě

zdroj: Wikipedia Commons

Yetti nebo také jak mu často říkají v Severní Americe bigfoot, byl pozorován nejvíce v Kalifornii, má mohutné chlupaté tělo s výškou přibližně 210 až 270 cm a s hmotností mezi 130 až 300 kg. Jedinec bigfoota se dále vyznačuje kuželovitou hlavou, dlouhýma rukama a silným zvířecím puchem.

Jeho obří šlápoty vyfotografoval v květnu v lesním porostu u Birkhead Mountain v Severní Karolíně v USA pětatřicetiletý americký turista Luke Walker. Slyšel prý v noci řev nějakého velkého tvora poblíž svého tábořiště. Ráno pak objevil stopu v bahně, která na něj udělala velký dojem.

Nejvyšší vlnu zájmu však vzbudilo tzn. PGM video z 25. října 1967, které bylo natočené u Bluff Creek, v povodí řeky Klamat, asi 25 kilometrů severozápadně od Orleans v Severní Kalifornii. Záběr má 59,5 sekundy a je na něm vidět mohutná kráčející chlupatá postava s dlouhýma rukama, právě díky čemuž se mezi antropology spekuluje o tom, že postava nemůže být lidskou v kostýmu, protože ta by měla ruce mnohem kratší.

Avebury – tajemné místo

avebury
zdroj: english-heritage.org.uk

Staré mystické místo, které není tak známé a slavné jako Stonehenge, ale zajisté si také zaslouží naši pozornost. Kamenny kruh, který nemá svou rozsáhlostí v Evropě obdoby, začal vznikat před několika tisíci let asi 150 km od Londýna. Mnoho turistů toto místo vyhledává pro jeho unikátní energii, kterou celé místo vyzařuje.

Jak vlastně celé místo vzniklo?

Kolem roku 3300 př. n. l. stavitelé vyhloubili hluboký kruhový příkop jako základ celého budoucího monumentu. Příkop je široký 5 metrů a je hluboký 7 až 10 metrů. V průměru má asi 420 metrů. Nad tímto příkopem ještě navršili 6 metrů vysoký násep. Vedle Avebury je STonehenge směšně malé. Vešlo by se totiž do jeho plochy téměř osmnáctkrát!

Na vnější straně bylo vztyčeno 98 kamenů, které byly zhotoveny ze sarsenu, což je tentýž křemenitý pískovec, který byl použit i ke stavbě Stonehenge. Kameny, které vážily kolem 40 tun každý, byly uspořádány do kruhu a každý se tyčil až do výšky 4,2 metrů. Uvnitř kruhu byly pak dva menší a několik samostatných monolitů.

K čemu stavba sloužila se můžeme dnes už jen domnívat, ale mimo hlavní části obsahuje památka ještě dvě cesty, které k ní vedou. Jedna zleva Beckhampton Road a doprava West Kenneth Avenue, která vede až ke svatyni, což byla přibližně dvacetimetrová kruhová stavba, kolem které byl kruh o průměru cca 40 metrů z asi čtyřiceti kamenných sloupů.

Z českých pověstí – O Petrových kamenech

zdroj: Wikipedia Commons

V národní přírodní rezervaci Praděd se nachází sedm metrů vysoká skalní hradba. Petr byl udatný kovář, který se tu skrýval se svou dívkou před jejím krutým otcem. Údajně se mu zde zjevil duch hor Praděd a daroval mu kladivo, jímž pak Petr dobýval rudu.

Někteří z místa cítí pozitivní jiní negativní energii. Za dob inkvizice byla oblast považována za místa sletů čarodějnic, tzn. sabatů.

Z českých pověstí – O tajuplném jezeru

Černé jezero; zdroj: Wikipedia Commons

Nejhlubší a největší šumavské jezero je dle mnoha zvěstí dokonce bezedné, proto je v něm voda docela černá. Vypráví se, že přesvědčit se o tom chtěli tři mladí junáci, a tak vzali vor a zatížili ho těžkým balvanem. Lanem pak spustili vor do vody, ale dna ne a ne dosáhnout. V tom se hladina jezera rozbouřila a ozval se hrůzný hlas: „Kde je mé dno vím jen já sám, vás tu ale hned utopím.“ Celí polekaní mládenci se jen stěží dostali na břeh a od těch dob se už jezeru vyhýbali.

Z českých pověstí – O zřícenině hradu Košťálov

zdroj: Wikipedia Commons

K hradu zbudovaném na jednom kopci v Českém středohoří se váže pověst o pokladu, který střeží krvelačný pes. Poklad se tu zjevuje vždy jednou do roka na Květnou neděli, ale pokaždé ho bedlivě střeží nebezpečné zvíře – velký černý pes s ohnivýma očima. Již mnoho lidí jej prý vidělo, ale všichni do jednoho zbaběle prchli. Dále se traduje, že hrad je propojen podzemní chodbou s Hazmburkem a může tak sloužit jako úniková cesta v případě ohrožení.

Křišťálové lebky a jejich starobylý původ – pravda nebo podvrh?

kristalova lebka aztecka
zdroj náhledového obrázku: lovecpokladu.cz

Jen málokdo nikdy neslyšel o tzn. křišťálových lebkách, co už se ale méně ví je, že se ve skutečnosti může jednat o dovedně zkonstruované lži a falešné podvrhy zhotovené v době blízké době současné. Existuje celkem více než 32 různých křišťálových lebek různé kvality a způsobu zpodobnění od těch, které jen lebku vzdáleně připomínají po ty, které jsou její věrnou napadobeninou. Mezi těmi vzdáleně ztvárňujícími motiv lebky patří i takové, které stylem odpovídají tvorbě Aztéků nebo Mayů. Z ostatních pak lze nechat vystoupit zejména dvě, které mají jako jediné pohyblivou spodní čelist a jsou tak jako jediné opravdu věrnou napodobeninou lidské předlohy tohoto motivu.

Lebky byly zkoumány a mnoho z nich se ukázalo býti podvrhem jsouce zhotoveny někdy v 50. letech. Lebka Fredrika Mitchella – Hedgese však stále odolává zpochybnění. Testována byla v roce 1970 společností Hewlett-Packard a ztvárňuje ženskou lebeční kost. Společnost zjistila jen tolik, že lebka je vyrobena z autentického a pravého křemene amerického původu a na dolní čelisti byly nalezeny stopy mechanického zásahu. K dalšímu průzkumu už Hedges nesvolil. Teorie, která dle sdělení Hedgese datuje lebku do doby 3600 let před současností a měla být využívána mayskými veleknězi k esoterickým obětním rituálům, zůstává neověřena. Lebku poté zdědila roku 1959 jeho dcera Anna a po její smrti v roce 2007 její manžel. Ani ti se nechovali v neochotě nechat dál lebku studovat jinak než samotný Hedges.

Pomiňme teď na chvíli původ lebek a zaměřme se na jejich funkci. K čemu vlastně lebky měly sloužit? Podle sdělení některých se jedná o krystalický minipočítač o obrovské kapacitě, další v nich vidí magický nástroj převeliké moci a jiní v nich vidi zosobněné zlo, které může přivést v případě neodborného jednání tomuto světu zkázu. Které z teorií jsou pravdivé a které jsou jen snůškou lží a pověr? Na odpověď na tuto otázku si budeme muset zřejmě ještě nějakou dobu počkat, jelikož zatím nemáme dost přesvědčivých poznatků ani pro jednu z existujících teorií.

Křišťálové lebky jsou obvykle vysoké mezi 10 – 23 cm. Jedna se nachází v londýnském Britském muzeu a jmenuje se Tiffany. Další je v Musée du Quai Branly v Paříži a poslední se nachází v Smithsonian Museum of Natural History. Všechny tři byly nezávisle na sobě zkoumány a všechny tři instituce došly ke stejnému verdiktu: lebky nepochází z dob Mayů a mají novodobý původ.

Jedna kuriozita na závěr: lebku se zkušebně pokusil vyrobit český umělec, který pracuje s křišťálovým sklem. Tento materiál je odolnější a při tvorbě se tak snadno neláme jako krystalický křišťál. Autor ho využil, protože má obdobné vlastnosti jako krystalický křišťál a také proto, že křišťál potřebné velikosti nebyl ve formě krystalu k dispozici. Poté, co zhotovil křišťálové housle se umělec pustil do křišťálové lebky. A výsledek? Nu, posuďte sami. Níže jsme pro Vás připravili ukázku, jak se takové dílo vydařilo.

kristalova lebka
zdroj: jaroslavslechta.wz.cz

Ačkoliv se zhotovení křišťálové lebky nezdá být takovým oříškem, než se původně jevilo, stále se nad nimi vznáší aerola záhadnosti a tajemna a kdoví, možná je to tak lepší, vždyť život bez tajemna by ztratil všechno kouzlo.