Za pomocí virgule a intuice jsme nalezli vstup do podzemí. Chodba začínala u starověké kaple nebo márnice či podobné budovy. Svažovala se pomalu dolů a pokračovala 60 km až do hradu Svojanov.
Pokusili jsme se chodbu navrtat a vložit do ní sondu, to se nám ale nepodařilo. Vrták se pokaždé zlomil, jakoby chodba měla kamenný půdorys. Přesto virgule jasně ukazovala na chodbu a skála tam nikde nebyla. Podloží sice obsahovalo i menší kamínky, ale to nebylo nic, s čím by si vrták neuměl poradit.
Napadlo nás, že se jedná o vstup do tajemné podzemní říše Agartha, o které se zmiňují legendy po celém světě. Shodují se na tom, že k ní vedou zelenkavě osvětlené chodby, kteří střeží strážci tak strašidelní, že před nimi každý netrénovaný člověk s děsem uteče a někteří se dokonce zblázní.
Ať je tomu tak nebo tak, dnes se nám záhadu pokořit nepodařilo. Možná, že příště budeme mít větší úspěch.
Jacob Waltz, Němec, přezdívaný „Dutchman“ (Holanďan), což je zkomolenina z „Deutsch – man“, dorazil roku 1876 do okolí pohoří Superstition Montains v americkém státě Arizona. Na rozdíl od mnoha jiných zlatokopů, kteří našli v pohoří Superstition Montains s trochou štěstí své zlaté doly, Jacob byl vystudovaný geolog, což mu dávalo větší šanci na úspěch. Údajně v horách objevil obrovský zlatý důl, ze kterého by i 10 můžů, kteří by ho nalezli, byly milionáři, jak sám prohlásil na smrtelné posteli. Také se zmínil o tom, že kutáním zlata jen promrhal celý svůj život a neměl z toho žádnou radost.
Mnoho jedinců se pokusilo důl Jacoba Waltze objevit. Přinášelo to všem ale jenom utrpení a důl stejně nikdo neobjevil. Jeden z hledačů pokladu Rhinehart Petrasch si po letech neúspěšného hledání, kdy přišel o veškerý svůj majetek, prohnal kulku hlavou.
Tajemný poklad ukrytý v horách Superstition Montains stále čeká na své objevení, ale radost nikomu asi stejně nepřinese.
V Mikronésii se nachází téměř sto umělých ostrůvků a na nich stojí podivné čedičové stavby a záhadné spojovací tunely. Mimo těch se zde našli také kostry velkých obrů. Část staveb se nachází pod vodou. K čemu asi kdysi sloužili? Jsou to památná místa, pozůstatky sídel starodávných obřích králů nebo zbytek díla mimozemšťanů?
V místě se našlo celé sloupořadí vypadající jako podmořská ulice. Našla ho mimo jiné česká expedice nedaleko mikronéského ostrova Pohnpei, který je součástí Federativních států Mikronésie. Další potopené sloupy se našli v moři za ostrůvkem Nan Dowas. V roce 1980 pak soustavu objevů ještě doplnil americký geolog Artur Saxe, který objevil velké množství kamenných sloupů táhnoucích se v přímé linii kamsi daleko do oceánu, kdy ty nejníže položené nebyly nikdy spatřeny.
Velmi zajímavé je, že všechny pokusy o rekonstrukci událostí nezbytných k převozu velkého množství čedičového kamene z okolních ostrovů ztroskotaly. Nejvyšší hmotnost, kterou se podařilo na ostrov přepravit, byla jedna tuna, přičemž nejtežší kameny vážili padesát tun a nejlehčí něco kolem pěti tun.
Na začátku druhé světové války z místa údajně převezli Japonci mnoho lidských kostí o nadměrných velikostech, poukazujícících na obří stvoření, které tu možná kdysi žila, do Hirošimy. Spolu s dopadem atomové bomby jsme však o všechny tyto pozůstatky, byly-li nějaké, nenávratně přišli.
Hodně se také mluvilo o DOmu mrtvých, který měl sloužit jako hrobka platinových rakví obřích králů. I přes všechnu snahu archeologů a geologů však nikdy nebyl objeven.
Domorodý průvodce Walter Ringlen tvrdí, že jeho dědeček viděl na vlastní oči ve 20. letech 20. století podmořské město. Stalo se to tak, že při rybolovu zasáhl harpunou želvu, která ho stáhla pod hladinu, kde pak viděl kamenné domy, ulice a sloupy obrostlé korály. Když se vrátil nemohl mluvit a z očí, uší a nosu mu tekla krev. Zemřel nedlouho poté zřejmě na následky rychlé změny tlaku, i když místní věřili, že to byl důsledek prokletí ruin.
Více než stovka pyramid se nachází v Čínské lidové republice. Obsahují něco zvláštního, co nepochází z našeho světa? Proč se o nich více nemluví? Má to na svědomí snad bojkot ze strany čínské vlády?
V roce 1945 přelétává nad pohořím Čchin-lin-g-šan vojenský letoun s cílem zmapovat pohyb nepřátelských japonských vojenských jednotek. Z běžného průzkumného letu se stane něco vyjímečného poté, co spatří obrovskou bílou pyramidu, která ani není zakreslena na mapách. Nejvíce ho pak zaujal její vrchol, který byl vytvořen z nějakého kusu ušlechtilého kamene.
Tento pilot však nebyl zdaleka jediný, který v Číně pyramidy spatřil. Již v roce 1912 spatřili a vyfotografovali odhadem 300 metrů na výšku s délkou základny 480 metrů dva cizinci – Fred Meyer Schroder a Oscar Maman.
Ačkoliv jedinců, kteří přinášejí svá svědectví a fotografie, svět o pyramidách v Číně zatím mlčí. Uvidíme, zda se něco změní časem nebo bude stále diskuze o čínských pyramidách tabu.
Jen málokdo ještě neslyšel o obrovckých sochách na Velikonočním ostrově, o čem se ale stále živě diskutuje je, jak tyto sochy vznikly a jak byly umístěny na svá současná působiště. Teorií vzniklo více, ale jen dvě se ukázaly jako prakticky proveditelné. Jedna spočívá v naklápění soch na bok s pomocí trojúhelníkovitého nádstavce, což sochu rozhýbe a ona tak dělá jednotlivé kroky. Druhou variantou bylo posouvání po polenech z tvrdého dřeva. Obě teorie mají však svá ale. V prvním případě by na sochách muselo dojít k obrusu jejich boků, což sochy nemají. V druhém je třeba použít tvrdého dřeva, které na ostrově ani v blízkém okolí neroste.
Existuje také teorie, že sochy byly na místo přeneseny magickou mocí tehdejších obyvatel a že se tak sochy moai dostali na svá místa sami. Tuto jedinou teorii znají místní domorodci dodnes. Zvláštní je, k jakému účelu vlastně sochy sloužili. Všechny jsou nasměrovány směrem do vnitrozemí, takže variantu ochrany a zastrašení potenciálního agresora z moře můžeme zavrhnout. Existuje teorie, že tímto způsobem chtěli uctít své bohy nebo vládce.
Na Velikonočním ostrově ještě existují skrýše. Jsou to vstupní roury, které jsou sotva na šířku obyčejně urostlého muže, takže dostat se dovnitř dá jen s rukama nad hlavou a uvnitř jsou pak vyhloubené jeskyně užitečné k dlouhodobému přebývání. Za jakých časů a k jakému účelu však byly zhotoveny, to je prozatím záhadou.
Také tu bylo objeveno písmo, které zatím nikdo nedokázal rozluštit. Jmenuje se kohau rongo rongo. Bylo vyryto do dřevěných desek žraločím zubem a do dnešních dnů se zachovalo jen pár kusů. I když se mnoho badatelů snažilo ho rozluštit, jednalo se jen o marné pokusy.
O tzn. Kurupuri píše A. C. Doyl ve své knize Ztracený svět. Je to záhadný duch lesů, který se pohybuje v blízkosti stolové hory stejného jména nebo přímo v této oblasti. Zajímavé je, že ačkoli Kurupuri je jen smýšlený název hory, autor článku Jaroslav Mareš dokázal objevit její reálnou předlohu v hustém amazonském pralese. Její název nese jméno Kurupira.
Autor se dále rozepisuje
Přestože jsme si najali skupinku indiánů jakožto průvodce a nosiče zavazadel, jakmile jsme se společně dostali ke stolové hoře, razantně odmítají pokračovat v cestě s naší expedicí. Jednoduše říkají, že ke stolové hoře nás dovedli a tím jejich povinnosti končí a vrací se zpět.
Je to na nás
Sir A. C. Doyl psal také o dinosaurech, kteří přežívají na oné stolové hoře, o zvláštních rostlinách a dalších unikátnostech, které zaujmou mysl čtenáře. Ačkoliv jsme přenocovali pod stolovou horou, nic zvláštního se nestalo. Druhý den jsme pokračovali dál. Začal nás ze zvědavosti sledovat levhartí pár. O nic jiného jim nešlo, jelikož lidi tyto šelmy loví jen velice vyjímečně. Každý tygr, levhart či gepard loví jen to, na co je zvyklý, a to jsou nejčastěji gazely, zebry a jiní býložravci.
V druhé polovině osmdesátých let se usadili ve vzdálenějším okolí Kurupiry zlatokopové. Založili tu několik táborů. Silně narušili životní prostředí a otrávili vodní toky rtutí. Samotná stolová hora Kurupira ale zůstala zachována, až tam totiž nikdo nepronikl.
Staré mystické místo, které není tak známé a slavné jako Stonehenge, ale zajisté si také zaslouží naši pozornost. Kamenny kruh, který nemá svou rozsáhlostí v Evropě obdoby, začal vznikat před několika tisíci let asi 150 km od Londýna. Mnoho turistů toto místo vyhledává pro jeho unikátní energii, kterou celé místo vyzařuje.
Jak vlastně celé místo vzniklo?
Kolem roku 3300 př. n. l. stavitelé vyhloubili hluboký kruhový příkop jako základ celého budoucího monumentu. Příkop je široký 5 metrů a je hluboký 7 až 10 metrů. V průměru má asi 420 metrů. Nad tímto příkopem ještě navršili 6 metrů vysoký násep. Vedle Avebury je STonehenge směšně malé. Vešlo by se totiž do jeho plochy téměř osmnáctkrát!
Na vnější straně bylo vztyčeno 98 kamenů, které byly zhotoveny ze sarsenu, což je tentýž křemenitý pískovec, který byl použit i ke stavbě Stonehenge. Kameny, které vážily kolem 40 tun každý, byly uspořádány do kruhu a každý se tyčil až do výšky 4,2 metrů. Uvnitř kruhu byly pak dva menší a několik samostatných monolitů.
K čemu stavba sloužila se můžeme dnes už jen domnívat, ale mimo hlavní části obsahuje památka ještě dvě cesty, které k ní vedou. Jedna zleva Beckhampton Road a doprava West Kenneth Avenue, která vede až ke svatyni, což byla přibližně dvacetimetrová kruhová stavba, kolem které byl kruh o průměru cca 40 metrů z asi čtyřiceti kamenných sloupů.
V národní přírodní rezervaci Praděd se nachází sedm metrů vysoká skalní hradba. Petr byl udatný kovář, který se tu skrýval se svou dívkou před jejím krutým otcem. Údajně se mu zde zjevil duch hor Praděd a daroval mu kladivo, jímž pak Petr dobýval rudu.
Někteří z místa cítí pozitivní jiní negativní energii. Za dob inkvizice byla oblast považována za místa sletů čarodějnic, tzn. sabatů.
